Bylo to v listopadu roku 2010, kdy jsme se s manželem a třemi dětmi rozhodli opustit Evropu a přestěhovat se do Beninu. Moje rodina s tím naprosto nesouhlasila. Jen týden před naším odletem jsme pochovali mého dědečka a maminka byla v hlubokém smutku. A do toho se musela loučit se mnou a třemi vnoučaty, protože jsem se rozhodla žít v Africe, kde jsme předtím nikdy nebyli. Moje představy o Africe pocházely jen z vyprávění mého muže a z televize.

Naše výprava čítala nejen mě, mého manžela a naše tři děti (6, 5 a necelé 2 roky), ale i mou kamarádku a její roční dcerku Haničku. Už samotný let byl pro děti dobrodružstvím, protože nikdy předtím neletěly. Měli jsme tolik zavazadel, že by se s nimi dalo otevřít malé tržiště. Letěli jsme z Berlína do Paříže a odtud s Air France do Cotonou.

Po přistání v Beninu nás okamžitě zasáhlo tropické horko a vlhkost, která se lepila na kůži. Letiště nevypadalo vůbec jako ta evropská – spíš jako velká hala, kde se papírování odehrávalo u vratkého dřevěného stolku, který se chystal rozpadnout pod náporem vyplňovaných formulářů. Byli jsme vyčerpaní a zpocení, zatímco jsme se snažili přesně opsat nesrozumitelná písmena z pasů do formulářů.

A pak přišel první šok. Manžel mi doma oznámil, že nám v Africe pořídil nové auto. Pod pojmem "nové" jsem si představovala něco, co alespoň pamatuje 21. století. Místo toho nás na letišti čekal jeho kamarád vedle letitého Peugeotu Partner. Chvíli jsme na sebe všichni koukali – já nechtěla věřit vlastním očím a manželův kamarád zase netušil, proč neprožívám nadšení. Nakonec jsme rezignovaně naskládali děti a zavazadla do auta, bez dětských sedaček, bez pásů… prostě Afrika. Já s nejmladším dítětem na klíně, kamarádka se svou holčičkou na klíně, moje dvě děti namačkané vedle nás – hotový slepičí autobus.

Cestou jsme fascinovaně sledovali město. Očekávala jsem hliněné domky, safari a stáda zvířat. Místo toho jsme projížděli rušným velkoměstem plným lidí, vůní, nočního života a žen vařících přímo na ulici. Zvláštní vůně grilovaného masa a kukuřice se mísila s všudypřítomným prachem a výfukovými plyny.

Pak náš řidič náhle zastavil u skupinky dětí, které kolem sebe měly velké skleněné demižony plné žluté tekutiny. Než jsme se stačily zeptat, co se děje, děti vzaly demižony a začaly nám tankovat benzín do auta. To byl moment, kdy jsme s kamarádkou propadly nezadržitelnému smíchu. Na benzínce obsluhované dětmi jsme rozhodně ještě nikdy netankovaly!

Když jsme dorazili do našeho nového domova – malé čtvrti za městem, kde nebylo téměř žádné pouliční osvětlení. Přivítala nás korpulentní africká žena, manželka našeho řidiče, která nás s otevřenou náručí objala. Vedle ní stály hrnce plné teplého jídla. Teprve později jsem pochopila, že v Africe není nic zvláštního dát si večeři i o půlnoci.

Vešli jsme do domu a čekalo nás další překvapení. Uprostřed každé místnosti stála na podlaze jedna svíčka. Žádná elektřina, žádný nábytek – jen nové matrace na zemi. V tu chvíli už jsme neměli sílu nic řešit. Prostě jsme se skouleli na matrace a špinaví a vyčerpaní usnuli. Další překvapení na nás čekala až po probuzení, ale to už je jiný příběh…