První ranní probuzení v novém domě v Africe slibovalo pohodový start do nového dne. Sluneční paprsky pronikaly do pokoje a my se rozespale probírali k životu. Bylo kolem sedmé hodiny ráno a první, co nás všechny napadlo, bylo jediné: umýt se! Po dlouhé cestě letadlem, spánku na matracích položených na zemi a tropickém pocení jsme se těšili na osvěžující sprchu. Jenže ouha – voda netekla.
Ptám se manžela, co se děje. Ten se na mě klidně podívá a suše pronese: "To je v Africe normální." A ještě dodá, že náš dům není zatím připojený na veřejnou vodu, ale že máme za domem studnu. Takže pokud chceme vodu, musíme si ji ručně natahat a odnést do koupelny. Ještě v polospánku si představuji romantickou scénku s dřevěným vedrem a kladkou, ale realita byla jiná. Nejprve jsme řešili zásadní problém – neměli jsme do čeho vodu natahat. Kromě pár plastových lahví s balenou pitnou vodou v kuchyni jsme neměli jediný kýbl, džbán nebo lavórek. Takže jsme si aspoň vyčistili zuby a trpělivě čekali na řidiče, který nás mel vzít na nákupy.
Řidič se brzy objevil a k našemu obrovskému překvapení s sebou přivezl čerstvé croissanty a mléko. Záchrana! Po snídani však manžel někam zmizel i s řidičem, takže se nákup nakonec nekonal. Možná jeli hledat nádoby na vodu nebo něco k jídlu, ale vlastně by ani nebylo na čem vařit, protože v domě nebyl sporák. A kdybychom náhodou něco koupili k jídlu, nebylo by to ani kam uložit – nebyla tam ani lednička. Dům vypadal jako právě dostavěný a neměl ani přípojku na veřejnou vodu, ani nataženou elektriku.
Mela jsem tedy s kamarádkou čas vzít děti na procházku po okolí našeho domu. Vybaveny penězi, které jsme neznaly (protože kdo se má vyznat v těch jejich CFA frankách?), a slovníkem, který jsme ovládaly asi stejně jako francouzštinu (tedy vůbec), jsme vyrazily na procházku s dětmi.
Po chvíli chůze jsme narazily na místní restauraci. No, restauraci… bylo to pár plastových stolků a židlí v písku, a vedle nich chatrč se starým zrezivělým pultovým mrazákem. Obsluhoval nás starší milý pán a my jsme statečně vytáhly slovník. Po krátkém souboji s jazykovou bariérou jsme si objednaly studenou Coca-Colu. Očekávaly jsme plechovky nebo plastové láhve, ale pán nám přinesl velké skleněné láhve, které už evidentně něco zažily. Hrdla lahví byla rezavá od víčka, ale co už! Hlavně, že byla cola studená! A aby toho nebylo málo, pán nám ji nalil do plechových hrnků, které vypadaly jako po babičce. Byly úžasné!
Seděly jsme tam, popíjely colu a koukaly na ten neobyčejný svět kolem sebe. Všude pobíhaly slepice, kolem se procházely kozy, africké slunce pálilo a my jsme si říkaly, kam jsme se to vlastně dostaly. A co všechno nás ještě v téhle zemi čeká? Ale to už je příběh na příště…