Po prvním dni v Africe mi bylo jasné, že jsme nepřistáli jen na jiném kontinentu – ale rovnou na jiné planetě. A první bod mého „mimozemského“ programu? Seznámení s manželovou rodinou.

Manžel trval na tom, že musíme hned první den navštívit jeho maminku. A já se těšila! Už v Čechách mi vyprávěl, že pochází z královské rodiny. No a co si představíte, když vám někdo řekne „královská rodina“? Palác, bohatství, šperky, možná i zlatý trůn!

Realita? No… řekněme, že moje představa dostala pěstí.

Když jsme zastavili před domem tchyně, nespadla mi brada jen horkem. Žádný palác, žádný trůn, ani ten zlatý řetízek na krku. Zato tam čekala početná uvítací delegace – tchyně a tři manželovy sestry: Odette, Reine a Eugénie. Celé nadšené, usměvavé… a netrpělivě čekající na novou manželku jejich drahého syna.

A tady začíná ta nejlepší část.

Manžel představil mě a naše tři děti. Slušně jsme pozdravili, já se snažila tvářit královsky (i když jsem měla upocené vlasy slepené na čele), ale reakce? NIC! Ani pípnutí. Pak přišla na řadu moje kamarádka – blondýnka s modrookým miminkem Haničkou u prsa. A najednou – BUM!

Tchyně roztáhla ruce a s dojetím vítala „pravou snachu“! Popadla mou kamarádku za ruku, posadila ji čestně vedle sebe a začala ji zahrnovat vřelými pohledy a požehnáním.

A já? Já stála opodál jako neviditelná asistentka. Naše tři děti? Asi jen rekvizity v této komedii omylů.

Byla jsem tak unavená z cesty a vedra, že jsem se zmohla jen na to, že jsem celou tu scénu v tichosti sledovala. Kamarádka na mě jen zoufale mrkla ve stylu „Co se to sakra děje?“, ale tchyně už byla přesvědčená. Syn si přece přivezl krásnou, bílou manželku s miminkem u prsa!

Když jsem si konečně začala říkat, že bych se měla připomenout, manžel raději zavelel k přesunu – jeli jsme za jeho další sestrou Jeanette. A tam? Tam to byla jiná liga!

Jeanette byla nejmladší z jeho sester a hned mi padla do oka. Měla šest dětí – čtyři vlastní a dvě, které do manželství přivedl její muž. A kolem mě se najednou rozběhla banda malých, usměvavých, poskakujících a žvatlajících dětí.

A víte, co bylo nejlepší? Tyhle děti neřešily, kdo je čí žena, ani jestli jsem královna nebo přistěhovalkyně z Marsu. Nevadilo jim, že neumím francouzsky. Všechno mi vysvětlovaly rukama, nohama a smíchem. A právě ony mi pomohly zvládnout první dny v Beninu. Učily mě, jak nakupovat na trhu, jak se vaří africké jídlo, kde sehnat doktora… zkrátka mě adoptovaly.

To jsem ale ještě netušila, že moje kamarádka mě po dvou týdnech v Africe opustí a odletí zpět do Čech i se svou „královskou“ dcerou Haničkou. Původně měla v plánu zůstat – její manžel dokonce plánoval přijet a učit děti angličtinu. Jenže africká realita byla tvrdší než jeho učební plán.

A jak jsem se poprala s prvním nákupem na africké tržnici? O tom vám povím příště…