Po dvou týdnech mého nového života v Beninu došlo k zásadním změnám. Jedna z nich se týkala mé kamarádky, která přicestovala se svou roční dcerkou s námi a plánovala zůstat. Její manžel měl dorazit pár dní po našem příletu a společně chtěli učit angličtinu na místní základní škole. Skvělý plán! Jenže…

Po pár dnech mé kamarádce došlo, že africká realita a její evropské představy o životě v exotické zemi se naprosto rozcházejí. Mentalita Afričanů, jiný rytmus života a hlavně to, že bude daleko od své rodiny a své milované české kávy s mlékem, ji začaly sžírat. Přiznávám, že i mně se po rodině stýskalo a moje iluze o romantickém africkém životě dostávaly jednu ránu za druhou. A tak, po dvoutýdenní africké „dovolené“, se sbalila, popadla dítě a odletěla zpátky do Čech. A tam začíná moje opravdové africké dobrodružství…

Jak už jsem zmínila, náš dům neměl elektřinu ani vodovodní přípojku. Měli jsme studnu za domem a vodu jsme tahali ručně. Skvělá posilovna zdarma! Bohužel, tahle voda byla pro nás Evropany absolutně nepoživatelná. Výsledkem bylo, že jsem krátce po příletu dostala infekci močových cest a blížící se Vánoce strávila s horečkami v posteli. Naštěstí Ježíšek nezapomněl na mé děti a zajistil jim pod stromkem pár dárků – včetně krásného umělého vánočního stromku. Vánoce v tropech? Sen! Jen kdyby mi nebylo tak bídně…

Ale teď k tomu nejlepšímu – k jídlu! To byl teprve zážitek. Sice jsem měla malou lednici a dvouplotýnkový plynový vařič, ale nebyla jsem schopná si dojít sama nakoupit. Moje jazykové schopnosti byly na úrovni „bonjour“ a „merci“, a když jsem stála na africké tržnici, neměla jsem nejmenší tušení, co koupit a jak z toho uvařit něco jedlého.

Můj první nákup byl legendární. Vzal mě náš nový řidič, věčně usměvavý Roger. Chtěla jsem koupit hovězí na omáčku pro děti. Znělo to jednoduše. Přijeli jsme na tržnici a já okamžitě ucítila… no, jak to říct… silnou „vůni“. Uprostřed tržiště visela na háku čerstvě zabitá kráva. Pán s mačetou – evidentně mistr řemesla – ji během pár sekund rozporcoval, zatímco kolem se rojily stovky much, které si na té hostině chtěly také přijít na své. Zatímco já ztuhle zírala na tu krvavou scénu, pán mi s úsměvem do černého igelitového pytlíku nakrájel něco, co mu právě přišlo pod ruku. Jaképak zadní hovězí, jaképak přední! Dostala jsem směs masa, vnitřností a kdo ví čeho ještě.

Maso bylo teplé, podezřele vonělo a já netušila, co s tím. Po příjezdu domů jsem pytlík otevřela a můj žaludek okamžitě protestoval. Nakonec se naštěstí obětoval Roger a odvezl si tenhle delikatesní balíček domů pro svou početnou rodinu. My jsme si s dětmi dali africký chleba a ovoce.

Po dvou měsících, kdy jsme střídavě jedli ovoce a pečivo, jsem měla o dvanáct kilo méně. Neplánovaná dieta! Děti na tom byly o trochu lépe a rychleji si zvykly na místní kuchyni. A já? Časem jsem se také naučila, co a jak nakupovat, a náš život se pomalými krůčky začal dostávat na trochu více evropskou úroveň. Ale ten první nákup na tržišti? Na ten nikdy nezapomenu…